Historie dřevěné dlažby

Římští panovníci ve starověku vystavěli na území Gallie (dnešní Francie, Belgie, severní Itálie, západního Švýcarska a části Nizozemska a Německa), Germánie a Británie rozsáhlou síť dlážděných kamenných cest. V místech, kde byla bažina se části dělali ze dřeva. Roku 1820 vznikla z obou systémů dřevěná špalíková dlažba, jak ji známe dnes. Poprvé byla použita v Petrohradu. V Londýně se začala používat dřevěná dlažba roku 1840. O tři roky později zde bylo vydlážděno okolo 80 tisíc metrů čtverečných. V Berlíně se začala dřevěná dlažba používat roku 1879 a brzy následovala další velkoměsta. V Paříži bylo roku 1920 vydlážděno dřevem okolo 2, 5 milionu metrů čtverečných, v Londýně okolo 3 milionů, v Německu okolo 1 milionu. Používání ve městech se rozšířilo i kvůli tomu, že dlažba ze dřeva tlumila hluk kovových kol povozů. Do roku 1869 byla dřevěná dlažba také nejlevnějším materiálem pro výstavbu silnic a cest.

Jako první dřevina se používala borovice. Bělové dřevo se ale poměrně rychle poškodilo a následovalo tak zhruba padesát let zkoušení. Jako další se zkoušely špalíky z buku a dubu. Pružnost těchto dřevin je ale horší než u borovice a buk se tak poškodil dříve než borovice. Dubové, ale i bukově dlažby se podobně jako kamenné shora opotřebení zaoblují a cesty tak ztrácejí svou rovinnost. V Sydney měly dobrou zkušenost s eukalyptovým dřevem. Byla vyzkoušena dlouhá řada dřevin, například tak, gumovník a karri. Výsledkem je, že tvrdé dřeviny včetně buku a dubu nejsou vhodné na silnice. Životnost dřeva se výrazně zvýší impregnací.

S rozšiřujícím se používáním špalíkové dlažby našel dub znovu své použití v prostorách, které jsou pochozí.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek